U nás v Hájku

Slovo historika, Hájek 1. 9. 2018.

Sice dnes není výročí vzniku republiky ale připomínáme si také v průběhu roku řadu jiných výročí. Nemusíme se také úplně fixovat na data. Podle hodin dějepisu ve škole by se někdy mohlo zdát, že dějiny jsou tvořeny daty. Ve skutečnosti jde o proces, každá změna měla svoje příčiny, které se rodily postupně.

A asi také nebude možné zmínit ve vymezeném čase úplně všechno. Taky by to bylo asi dost dlouhé a únavné.

Vznik československého státu byl dlouhý proces, který se připravoval po většinu trvání první světové války. Dnes ji vlastně už nikdo nepamatuje a přitom jak významná byla pro současníky!

Přestože boji přímo nezasáhla české území, dotkla se tehdy života asi všech rodin v této zemi. Asi 1,3 milionu mužů českých zemí bylo mobilizováno a posláno na fronty bojovat za Rakousko-Uhersko. Asi 140-160 000 jich padlo v bojích a další na následky strádání.  Mnoho vojáků bylo roky nezvěstných, také hodně utrpělo zranění s doživotními následky a hodně bylo i invalidních. Na bitevní pole šli především ti nejzdravější a nejlepší. Přitom cíle války byly pro občany Čech a Moravy i Slovenska asi nesrozumitelné.

Jak je dobře známo, klíčovou postavou při vzniku státu byl Tomáš Garrigue Masaryk, který odešel z Čech do zahraničíhned v první fázi války. První plány na změny nebyly tak velkorysé. Úplná samostatnost českých zemí nebyla původně reálná. Masaryk odešel od rodiny ve věku 65 let a pustil se sám do velmi nejistého podniku. Pokud by jeho plány nevyšly, nikdy by se nemohl vrátit. Jedině že by riskoval věznění nebo smrt. Starý profesor křižoval neúnavně svět, sháněl politickou podporu a peníze, mimochodem zejména od krajanů v USA. Musel být přesvědčivý, protože jej poslouchali nejen vlivní politici ale šli za ním i čeští, moravští a slovenští váleční zajatci. Už 12. srpna 1914 vznikla v Rusku Česká družina a ve Francii v 23. srpna 1914 rota Nazdar. Tyto malé vojenské jednotky byly složené z tamních krajanů, kteří šli do nebezpečí války za nejistou myšlenku samostatnosti své staré vlasti. Z válečných zajatců dohodových zemí (Velké Británie, Francie, Ruska a Itálie) se zformovaly československé legie. Měly na konci války na 60 000 mužů  v Rusku, 10 000 ve Francii a 20 000 v Itálii. Tato vojsko státu, který ještě neexistoval, tvořili muži, kteří by v případě neúspěchu své věci také museli zůstat jako vyhnanci v zahraničí a už nikdy se nesetkali se svými rodinami. Celkem položilo život za budoucí stát asi pět až šest tisíc legionářů. Například 47 z nich bylo v Itálii oběšeno jako zrádci, když jako rozvědčíci padli do zajetí své původní rakousko-uherské armády.

Masaryk ale jako politik nakonec nebyl sám. Měl spolupracovníky, z nichž nejznámějšími byli Edvard Beneš a Slovák Milán Rastislav Štefánik. Masaryk využil příhodných podmínek oslabení monarchie, o které byl přesvědčen, že je přežitkem, že nepřináší národu užitek. Získal samostatnost ne jako velkorysý dar mocností ale vlastní silou. On a jeho muži se o samostatnost zasloužili, byť v příznivé situaci. Nic nespadlo samo do klína a nic nebylo předem rozhodnuto. První odboj byl aktem odvahy. Dne 14. listopadu 1915 v Paříži formulovalo cíle odboje provolání Českého komitétu zahraničního. Nejmenším ziskem by bylo zlepšení postavení Čechů v monarchii, protože Masaryk předpokládal porážku Rakousko-Uherska. Ovšem rozpad monarchie se předem nedokázal odhadnout. Za války se zhoršovalo politické postavení českých zemí v monarchii. V říjnu 1915 byla zavedena změna ve státoprávním uspořádání, takže z Království a zemí v říšské radě zastoupených (tzv. Předlitavsko) se staly jen Země rakouské. Česká koruna a důstojnost zmizely ze znaku i titulatury panovníka. Císař František Josef  I. se nikdy nenechal korunovat českým králem. A jeho následovník Karel I. už za války nic nezmohl, byť se snažil o mír ve válce a o spravedlivější politické poměry v zemi.

K respektu vůči československému odboji přispělo odvážné chování legionářů v první skutečně velké bitvě u ukrajinského Zborovav červenci 1917. Na podzim 1917 se z čs. legií v Rusku stal armádní sbor. Od počátku 1918 byly čs. legie vyhlášeny autonomní částí francouzské armády a měly odcestovat přes Vladivostok na západní frontu. Doma od roku 1917 vlivem zhoršujících se politických i sociálních poměrů sílil názor na rozbití Rakousko-Uherska. V květnu 1917 zveřejnili čeští spisovatelé manifest s požadavkem sebeurčení národa. Dne 29. června 1918 uznala francouzská vláda čs. samostatnost a exilovou Národní radu československou za základ příští vlády. I doma 13. července 1918 vznikl Národní výbor a připravoval se na vyhlášení samostatnosti.

         K tomu došlo více méně poklidně 28. října 1918. Německé obyvatelstvo v pohraničí se pokusilo využít také práva na sebeurčení a připojit se k nově ustavené Rakouské republice. Tyto snahy potlačila československá armáda, která spolu se Sokoly a legionáři z Itálie potlačila snahy Maďarů o udržení Slovenska a operovala na Těšínsku při územních sporech s Polskem. Klid nastal až v polovině roku 1919.

Nový stát – Československá republika – získal 21% území a 26% obyvatel bývalé monarchie ale současně díky českým zemím 70% průmyslové výroby Rakousko-Uherska. Ekonomicky ale to nebyl stát příliš silný. Vedení bank a podnikatelé (s výjimkou Tomáše Bati) byli opatrní a konzervativní. Slušné ekonomické výsledky se získávaly spíš ochranářskými cly na československé zemědělské produkty než investicemi. Republika nedosáhla průměru světového růstu, navíc když zemědělské Slovensko zůstalo průmyslově zaostalé. Velkou ranou byla světová hospodářská krize. Mezi roky 1929-1933 klesla výroba o 40%, zahraniční obchod o 70% a v zemi byl bezmála milion nezaměstnaných. Lidé byli chudí a proto je krize také citelně postihla.

Masaryk měl obrovskou autoritu a ovlivňoval a určoval politiku. Vlády tvořily početné koalice řady stran a za dvacet let trvání bylo ustaveno dokonce sedmnáct vlád! Politika byla poznamenána spoustou kompromisů a ústupků, mj. v otázkách obsazení různých postů nebo udělování státních zakázek. Jistě to něco připomíná. Zpočátku byla rozhodující silou ve státě sociální demokracie. Od ní se ale roku 1920 odštěpila levice a následujícího roku založila Komunistickou stranu Československa. Poté se stali určující politickou silou agrárníci (Republikánská strana zemědělského  a malorolnického lidu).

Složitá byla otázka národnostní. Například v roce 1930 měla republika 14,4 milionu obyvatel, z toho 9,7 mil Čechů a Slováků, (Čechů bylo asi 51 % a Slováků jen 15 %, tedy méně než Němců). Těch bylo 3,2 milionu, skoro 25%! Dále žilo v republice 692 000 Maďarů, 549 000 Ukrajinců a 317 000 ostatních národností. Češi spolu se Slováky představovali sotva dvě třetiny populace. Přitom ale zpočátku spolupráce českýcha německých sociálních demokratů a agrárníků vedla k celkem stabilizovaným poměrům. Drtivá většinačeskoslovenských Němců se podílela na konstruktivním vývoji státu. Byla to prozíravá politika. Existovalo bohaté německé školství. Mírné jazykové poměry v okresech s více než 20% obyvatel Němců byla jednacím jazykem němčina, což byly výhodnější podmínky než pro Čechy v Rakousko-Uherské monarchii. Hospodářská krize ale postihla hodně pohraničí a také Slovensko. To posílilo nespokojenost menšin.

O Československu vládnou jisté iluze. I tehdy byla řada korupčních afér, i tehdy existovaly politické podrazy a politika za zavřenými dveřmi, někdy v zájmu soukromém, někdy v zájmu státu, aspoň jak se věřilo. Dvacet let byla krátká doba.

Konec třicátých let přinesl zemi těžkou zkoušku, totiž ohrožení nacistickým Německem za situace, kdy zklamaly tehdejší spojenecké vazby. V roce 1938 už začal nástup Sudetoněmecké strany k cíli a tím bylo jednoznačně připojení k Německu. Stát tak nemohl přežít bez ohledu na ústupky národnostním menšinám, které přijímala československá vlády. Mnichovská dohoda na konci září 1938 připravila zemi o významnou část území a početnou část obyvatelstva. Následovala abdikace prezidenta Edvarda Beneše a jeho odjezd do zahraničí. Ztráta části území ale taky zhroucení dvacetileté koncepce samostatného státu a jeho pozice v Evropě znamenaly  těžkou ránu pro morálku občanů. Zbytek státu byl oslaben. Slovenská autonomie směřovala nezvratně k samostatnosti, politická reprezentace se přizpůsobovala německým požadavkům a snažila vyjít s gangsterským sousedem po dobrém, což byl neřešitelný úkol.

15. březen 1939 přinesl obsazení okleštěných českých zemí  a Moravy, současně vznik Slovenského státu pod ochranou Německé říše. Byl stále mír, svět měl jako obvykle svých starostí dost. Válka začala až za půl roku.

Po 15. březnu  1939 vznikla například početná podzemní armáda: Obrana národa se 90 000 muži připravujícími se na povstání. Velkou ránu odboji způsobil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich na podzim 1941 v době tzv. prvního stanného práva a represálie po úspěšném útoku parašutistů vyslaných z Londýna na Heydricha v roce 1942. Domácí protinacistický odboj tak byl po nadšeném nástupu na jaře 1939 zlomen v letech 1941-1942 a jeho oživení nastalo vlivem příznivého průběhu války roku 1944.

Ještě před počátkem války 1. září 1939 přešlo hranice do Polska 1200 mužů, kteří tam do bojů téměř nezasáhli. Dalším místem bojů byla Francie. V letech 1939-1940se zformovalo přes 10 000 mužů do 1. čs. divize a zúčastnili se ústupových bojů. Také 170 československých pilotů bojovalo v rámci francouzského letectva velmi úspěšně. Po zhroucení Francie v červnu 1940 se z vojáků, kteří již do Francie nedorazili zformoval na Blízkém Východě 11. pěší prapor-východní, později 200. protiletadlový pluk, který se zúčastnil řady bojů v severní Africe včetně obrany Tobrúku.

Ve Velké Británii se již v létě 1940 čs. letcizapojili do Bitvy o Británii. Nakonec v Británii bojovalo 2400 letců z nichžna 500 padlo. Pozemní síly dorazily z Francie do Velké Británie oslabené, evakuovalo jen asi 400 mužů. Postupně vnikla čs. brigáda, která se zúčastnila se vojenských operací ve Francii od září 1944. Již předtím stovky vojáků absolvovali parašutistický a speciální výcvik a zúčastnilise známých paravýsadků na území nepřítele. Bylo 600 mužů vycvičeno, z nich 101 vysazeno a ztráty činily 50 %. Zmíněný útok na Heydricha vedl 18. června 1942 k boji a smrti sedmi parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje a krutým následkům, včetně vyhlazení Lidic a Ležáků…

V SSSR vytvořila část čs. vojáků z Polska,nejprve internovaných, po červnu 1941 československou vojenskou jednotku. Byli doplněni  uprchlíky, zejména z Podkarpatské Rusi, kteří se po věznění v sovětských táborech Gulagu dostali do 1. čs. samostatného praporu   v Buzuluku. Ten se v březnu 1943 dostal poprvé do boje u Sokolova. Měl velké ztráty, ale čs. vojsko v SSSR rostlo. V červnu 1943 vznikla 1. čs. brigáda s 20 000 muži, v dubnu 1944 Čs. armádní sbor, který měl koncem války již přes 70 000 vojáků. Z nich podstatnou část tvořili Volyňští Češi a Podkrapatorusové. V rámci čs. jednotek v SSSR zahynulo 2500 vojáků, z nich nejvíce při bojích na Dukle: 1800.

Zahraničního odboje v Polsku, Francii, Velké Británii  a nakonec v SSSR se tedy zúčastnilo méně než 100 000 mužů a žen. Tedy sotva jedno procento populace a to mnoho z nich z východních částí země, ne z Čech.

Zemi poznamenal nacistický holocaust. Od září 1941 museli Židé v Protektorátě Čechy a Morava nosit povinně na oblečení tzv. Davidovu hvězdu a začaly transporty do Terezína, poté do vyhlazovacích táborů. Jestliže v českých zemích žilo před válkou 118 310 Židů, 30 000 se dokázalo vystěhovat a uniknout do bezpečí, 73 000 bylo zavražděno, což představuje 65% čs. Židů.

Ztráty jen v českých zemích činily asi 50 000 osob: 8 237 popravených, 20 000 Čechů zemřelo v koncentračních táborech,  8000padlo v květnovém povstání roku 1945, 3 461 během totálního nasazení v továrnách nacistického Německa a také zahynulo 6 000 českých Romů. K tomu je třeba přičíst zmíněných 73 000 zavražděných Židů a asi 7500 padlých během bojů na frontách. To je asi 130 000 lidí.

Po válce využili komunisté příznivé okolnosti k získání nebývalého vlivu v republice. Při osvobozování území Československa padlo na 144 000 sovětských vojáků(a mimochodem padlo při osvobozování ČSRi kolem 33 000 Rumunů). Komunisté aktivně usilovali o orientaci na SSSR a v tomto ohledu je do značné míry následovali i politici ostatních stran.  Iniciativou již prezidenta Beneše bylo předánoSSSR území PodkarpatskéRusi, od roku 1918 součást Československé republiky. Během tří let postupně komunisté přebírali vliv v zemi. Faktem je, že v českých zemích získali ve volbách 1946 převahu (40 %!). Od léta 1947 na Stalinův nátlak zintenzivnili úsilí a v únoru 1948 formálně ústavní cestou, ve skutečnosti s použitím řady nátlakových nástrojů převzali moc v zemi. Zevnitř zlikvidovali samostatnost ostatních stran, znemožnili politickou soutěž a skutečnou moc získali a udrželi na více než 40 let výhradně pro sebe. Do roku 1953 smrti Stalina a Gottwalda trvala fáze upevňování moci a teroru. Nebývalá brutalita příslušníků jednoho národa proti politickým odpůrcům, ale i proti lidem, kteří se zasloužili o vlast se dodnes vzpírá pochopení. Byl to jeden z nejdůslednějších režimů východního bloku v otázkách znárodnění a vyvlastňování majetku v zemědělství, výrobě i službách. Násilně byl přeměněn venkov. Díky přísné policejní kontrole a cenzuře nebylo zjevné, že se ekonomika opakovaně potýkala s krizemi a udržení základní životní úrovně i politického systému se dělo na úkor občanů. Nebyly to jen konfiskace majetku ale i za cenu dluhů v budoucnosti, rabováním přírodních zdrojů či třeba zanedbáváním péče o domovní majetek. Země nicméně zůstala bez velkých výkyvů součástí systému. Snad to byla rezignace ale snad i nedostatek špatných zkušeností s hlavním garantem poměrů a to se Sovětským svazem. V době šedesátých let nastalo uvolnění a dlouho očekávaná liberalizace režimu. Zdánlivě logický vývoj od násilného upevňování moci k liberalizaci byl přerván srpnem 1968, vojenskou intervencí vojsk Varšavské smlouvy  a obnovou přísně centralizovaného politického i ekonomického systému tzv. socialistických zemí pod kontrolou Sovětského svazu.

Přesto režim zajišťoval základní jistoty pro všechny a bylo možné se na něj i adaptovat. Říká se, že existovala společenská smlouva: budete nás mlčky podporovat a za to budete mít zajištěno to základní. Těžko hovořit ale o smlouvě, když nebylo na výběr. 

Často se, když se hovoří o negativech minulého režimu, uvádí se příklad nemožnosti cestovat. To je sice pravda ale nejde o dovolenou. Šlo o nemožnost sdílet moderní poznatky, rozvíjet duchovně i ekonomicky otevřenou společnost ale předevšímo vědomé zamezování svobodné iniciativy a podnikavosti, možnosti vzdělávat se, rozvíjet nadání a vlohy bez ohledu na stranickou příslušnost svojí, nebo rodičů, nebo i prarodičů.

Rok 1989 možnost rozvoje osobností a iniciativy přinesl a to dokonce pro všechny, i pro ty, kteří dosud společnost drželi v nesvobodných poměrech.  Je ovšem otázka, zda tato velká šance zůstala ve všech ohledech využita.

Vznik samostatného českého státu 1. ledna 1993 přivítali Češi s určitými rozpaky. S předcházející státoprávní formou byli spokojeni, považovali ji za svůj stát a měli i obavy, zda rozdělení nový stát  neoslabí. Poměrně brzo se ale s novým státem identifikovali: vlajka zůstala stejná, stejně jako prví část hymny a kontinuitu měla i osobnost prezidenta. Václav Havel se na počátku roku 1993 stal prvním českým rezidentem. Návaznost na Československo byla zjevná, vždy se jako počátek státu oslavoval 28. říjen a možná i víc než 1. leden. Návaznost byla zakomponována do preambule ústavy. Vztahy se Slovenskem se vyvíjely do konce devadesátých let ne zcela harmonicky, byly tu ekonomické otázky či otázky občanství. Až koncem devadesátých let nastala na obou stranách politická vůle o zlepšení vztahů a ty jsou dnes na nadstandartní úrovni.

Jaké poučení si vzít z posledních sta let českých a československých dějin? Z Masaryka si většina lidí pamatuje heslo „nebát se a nekrást“. Masaryk je nikdy neřekl takto jasně. Bylo sním ale spojováno a on se tomu nikdy nebránil, protože obsahuje skutečně to podstatné. Nebát se: stát si za svým názorem, postavit se proti násilí a lži. A je potřeba dnes objasňovat smysl hesla nekrást?

Ti, kdo se v tomto národě nebáli a riskovali, získali stát, vytvořili první republiku, na jejíž kulturní a materiální dědictví se v mnohém právem vzpomíná. Oni i jejich následovníci stát dokázali obnovit a poté, co byl jako svobodná a otevřená společnost zničen,další dokázali nést jeho pozitivní hodnoty ve skrytu a nakonec jej opět obnovit a otevřít jako možnost k naplnění možností.

Je třeba být hrdí na to, co lidé této země dokázali. Přes různá úskalí v složitéma nebezpečném světě 20. století jsme stále ještě na prahu 21. století země bezpečná, úspěšná, bohatá duchovními i hmotnými statky. Stát je možnost, ne danost. Nic není jisté, nic není dané, vše chce úsilí. Chce to „nebát se a nekrást“.

PhDr. Prokop Tomek, Ph.D.